Horký letní den ve Středomoří. Hukot vln se rozplývá v mlze mezi poli a mísí se s vůní myrtových keřů a jahodových stromků. První světlo rozbřesku uhasí záři velkých souhvězdí. Všude voní fíky a čerstvě posekaná tráva.

Tajná zahrada osvětlená ranním sluncem, které září na rose a připomíná mi její lesknoucí se oči. Vůně, kterou mi připomíná, je její vůně.

Procházka hlubokým lesem po dešti. Nepostřehnutelně se blíží, kartáčuje nás při kontaktu, vydechuje zemité výpary roklí a jeskyň. Velmi uklidňující originální spojení drcených mátových lístků a zemitého pačuli.

Pocta starověkému Římu. Osvěžující aromatická směs jalovce, vavřínu a mechu s nádechem růžového pepře evokuje vznešenost ulic starobylého antického města a jeho impozantních kamenných staveb.

Dostal jsem se tak daleko, na hranice EGA s břemenem emocí, selhání a vzkříšení… Tady, před svým nekonečnem jsem to konečně JÁ!